Kolik denně potkáváme lidí? Desítky, stovky, tisíce? Kolik z nich vám padne do oka? Kolik z nich svlékáte pohledem? Kolik z nich by stálo za seznámení? A kolik jich nakonec doopravdy oslovíte a dáte se s nimi do řeči?
Poslední dobou často přemýšlím nad tím, kolik párů, skvělých přátel, kamarádů a známých by neexistovalo, kdyby nebylo internetu. Ten ji potkal na chatu, ta na něj narazila na fejsku v seznamu přátel svý dobrý kámošky, támhlensta měla inzerát na seznamce a tamten si našel skvělýho kamaráda na blogu, když náhodou zjistili, že jsou ze stejnýho města. Znám spoustu takových případů v okolí i z vlastí zkušenosti. A když už se neznají přímo přes internet, potkali se v autobuse, ale jejich vztah se naplno rozvinul až díky internetu. On se nezmohl na víc, než jí strčit do ruky papírek s jeho ájsíkjů číslem.
Adrenalinový ulicový seznámení je očividně už nějakou dobu pasé, protože bych si momentálně těžko vybavila jeden pár, k jehož vzniku aspoň trochu nepřispěl pan Internet. Tím nechci říct, že internet patří do kolonky Čirý zlo. To rozhodně netvrdím ani si to nemyslím. Chápu, že spoustě lidí pomáhá. Koneckonců, mě a Milého má taky na svědomí jeden večer v chatovací místnosti. Chci jen říct, že čeho je moc, toho je příliš.
Internet je dobrej sluha, ale špatnej pán. Chorobným seznamováním přes internet nezískáme, jen ztrácíme. Pohledy z očí do očí, roztomilou nezvozitu a zkoumavý doteky vyměníme za myš, klávesnici a monitor. Sex hravě zvládneme po skypu. A když se nám zasteskne po fyzičnu, zapneme si webku. A co takhle vymyslet prográmek, kterej vás oddá snadno a rychle online?
A co za padesát let? Budeme vůbec schopní bez internetu plodit děti? :)
