Leden 2011

Z Vyšehradu.

31. ledna 2011 v 18:31 | Nobody |  Co spáchal Robin
Místo pilnýho šprtání somatologie na zítřejší test jsem hned po návratu ze školy hodila tašku do kouta a vyrazila proklepnout Robíka. Teprv si na něj zvykám, oproti Jarmile je ho pořádnej kus. Není to žádný třiceti gramový tiňtítko, který vrazíte do kapsy, a tak jsem v jeho ovládání směšně nemotorná. Než se mi něco podaří nastavit, uběhnou klidně i celý minuty a výsledek zůstává ve finále úplně stejnej: Děs a hrůza.

Už ve škole jsem si pomýšlela na zoo. Doufala jsem, že mají zase akci Za jedničku do zoo, nebo jak tomu nadávaj, a že mě za moje krááásný vysvědčení (klaňte se mi, po třech letech jsem prospěla s vyznamenáním!) nechají procházet taky za korunu. Bohužel, naplánovali si to až na pátek, což se mi vůbec nehodí, protože jedu k M. Stejně si nejsem vůbec jistá, jestli berou přerostlý dětičky jako jsem já. :D
Nakonec jsem se vyproducírovala na Vyšehrad. Venku je pořádná klendra a dál do centra se mi ani za mák nechtělo. Tfuj.

Robin.

30. ledna 2011 v 11:26 | Nobody |  Kecy v kleci
Momentálně se řadím mezi nejšťastnější obyvatele týhle zdemolovaný planetky. Dnes ráno jsem si domů dovezla nového člena rodiny. Je krásně černej, jmenuje se Robin a jestli si myslíte, že má čtyři nohy a štěká, tak jste na velkym omylu. Robin není žádnej pes, ale CANON PowerShot SX30 IS. :)

Po něčem takovym jsem slintala už delší dobu. Bohužel jsem byla nucena zůstat pouze u slintání, neboť jsem osoba samostatně nevýdělečná, chudej student, v kapse ani žvejkačku, no znáte to, ne? A že by naši byli ochotní vyblajznout jedenáct tisíc za novej foťák, to se mi jevilo jako moc velký sajens fikšn.
Jenže! - zázraky se občas dějou. Když mě včera večír M. uhnal k tomu, abych se maminky poptala, že za zeptání nic nedám, maminka jen pokývala hlavou ke svolení. Koukala jsem na to jako půl prdele z křoví a nevěřila vlastním očím, ale bylo to tak. Naší letní dovolené u moře jsem se zřekla, a jestli za mě má zaplatit osm tisíc nebo mi dát jedenáctku na foťák, to jí prý vyjde skoro nastejno. A tak je Robin doma. :)

Praha.

29. ledna 2011 v 15:09 | Nobody |  Co spáchala Jarmila
Žlutej flek se na nás po dlouhý době uráčel podívat, a tak jsem vytáhla paty z baráku a pádila do Prahy na lov fotografií. Podmínky sice nebyly zrovna éňo ňůňo, viditelnost stála za houby a zima byla jak v prdeli zmrzlýho ledního medvěda, ale na ty moje rádoby fotky to bohatě stačilo.

Praha
První zastávka: Vyšehrad. V bělostnym oparu není Praha moc sexy.

Doktorstvo, Vepř a odhalená skrytá identita.

26. ledna 2011 v 17:02 | Nobody |  Kecy v kleci
Bojím se o své zdraví. Zcela vážně (:D)! Mám dojem, že trpím chronickým zmenšováním. Ve čtrnácti letech mi bylo naměřeno megálních 166 centimetrů. O rok později už o centimetr méně. V čerstvých šestnácti letech mi na endokrinologii oznámili, že má výška činí pouhých 163 centimetrů a dnes mi těch centimetrů napočítali jen 162. Takže je to úplně jasný: Buď mám sedmdesátiletý tělo nebo se naše lékařství skládá z bandy debilů, co trpí dyskalkulií.

Absolvovala jsem sedmnáctiletou prohlídku. Nemám tyhle pochybný akce ráda, protože se hrozně nerada svlíkám před cizíma. Je mi úplně jasný, že mjůdr P. mě už jako mimino viděla nahou milionkrát, ale stejně - tak mě smí vidět jen pes a M. Tečka. Poznámky typu: Vždyť je to doktor! mě absolutně nezajímaj a budu za ně rozdávat pohlavky.
Krom toho, že se zmenšuju rychlejš než rostu a mám moc vysokej tlak (,,Ty se nás bojíš, Leničko?" - ,,Né, vás ne. Já mám hrůzu jenom z gynekologa.") jsem zdravá jako ryba. Vlastně kecám. Možná mám vzácnou poruchu pigmentu a zakážou mi jíst určitý potraviny a zobat některý "léčivý" drogy. Jestli tím mysleli brambory a ibalgin, tak skočím pod metro ve špičce a nedostanete se domů dřív, než začně vaše oblíbená Ulice!

Co se školy týče, nastal klid. Jen Vepř má dojem, že jsme banda tupejch hlav a potřebujeme disciplínu. Vepř je schopnej během pěti minut vyzkoušet polovinu třídy. Všichni se totiž k neznalosti přiznají předem. A kdo to neudělá, toho o jeho nedostatcích Vepř během půl minuty přesvědčí. V pondělí píšeme z dvaceti sedmi stran plnejch latiny a krkolomnejch slovních spojení. 

Vyznamenání mi uteklo o jednu blbou dvojku. A minulej čtvrtek, když jsem se válela doma, mě prý dvakrát sháněli do ředitelny. Určitě mi chtěli pogratulovat k excelentním výkonům. Jsem přece slušná holka. 

Léto.

20. ledna 2011 v 19:07 | Nobody |  Co spáchala Jarmila
Moje milý zlatý léto, 
cokoli bych dala za to, 
aby si se vrátilo, 
aby slunce svítilo,
a do hajzlu šel mráz.

Čím delší je zima, tím častěji prohrabávám letní fotografickej archív. Většina z vás tyhle fotky určitě zná, ale mám dojem že není vůbec od věci připomenout si tohle slastný období plný hřejivýho sluníčka, vody a bezstarostnejch dnů. 

Kalamity Džejn.

20. ledna 2011 v 8:50 | Nobody |  Kecy v kleci
V Praze je kalamita jak na Sibiři,
tři centimetry sněhu - a u muzea čtyři! 

Od rána si připadám jak z tohohle songu od pana Nohavici. I když nám tu spíš než sníh komplikuje životy led, kterej ze silnic udělal nesjízdnou ledovou dráhu. 

Na autobusovou zastávku jsem dorazila v půl sedmé. Autobus se nakonec po patnácti minutách uráčel přijet, jenže! - Leničta má baráček v roklině, takže jediná cesta ven vede do kopce. A když onen kopec namrzne, tak je s cestou do školy ámen. Místo nahoru jsme v polovině kopce začali sjíždět dolů a po chvíli nás pan řidič musel z autobusu vykopnout. Naštěstí se objevila záchrana v podobě druhého autobusu, který měl s kopcem o něco větší štěstí.
Po skoro hodinové cestě, která většinou trvá maximálně patnáct minut, jsem dorazila na Kačerov, zavolala máti, vylíčila jí situaci a vrátila se domů. Moje trpělivost byla nahnutá a vidina teplý postele lákavá.

Když jsem se přiblížila zpátky k naší roklině, naskytl se mi zajímavej pohled, kterej nemá cenu popisovat. Radši se podívejte na fotografie, které jsem zvěčnila telefonem, takže prosím omluvte kvalitu.

Asi zase zavedu datumový titulky.

15. ledna 2011 v 23:23 | Nobody |  Kecy v kleci
Nojóno.

Pokud budu v blízké či vzdálené budoucnosti nucena prožít týden, který se bude (byť jen drobátko) podobat tomu uplynulému, tak si balím saky paky a odjíždím hledat nějakou pěknou a romantickou loučku, na které mě mé drahé příbuzenstvo rozpráší při západu slunce a žalostném zpěvu ptáka vohníváka. Všichni budou hystericky naříkat a vítr jim pošeptá: To máte z toho, že jste jí nikdy nekoupili potkana! (Na neurologii a psychiatrii se zatím nechystám, ale celkem vážně o tom uvažuju.)

Když budu ignorovat fakt, že mám absolutně vymytej mozek, v ksichtu vypadám o dalších deset let starší a pod očima mi bydlej kruhy velikosti softballovýho hřiště z nedostatku spánku, tak ten uplynulej tejden nebyl zas tak příšernej. Bohužel, ignorovat onen fakt je kurňa složitý. Vždycky jsem si říkala, že mít v chodbě prosklenou stěnu není zrovna dobrej nápad.
Nicméně, všechny ty zapeklitý úkoly v podobě ústních zkoušek, testů a podobnejch vymejváren jsem zvládla. A jestli chemikářka nebude tak velká 3,14ča, aby mi dala trojec, protože jí v jednom kuse seru, tak na mě bude babča zase jednou hrozně moc pyšná. 

Šedesát plus.

10. ledna 2011 v 21:48 | Nobody |  Kecy v kleci
Všichni očekávaj maximální výkony. Všichni očekávaj, že budu ležet v knihách a učit se minimálně dvacet osm hodin denně. Všichni si zjevně myslej, že jsem robot. A češtinářka si ze mě hodlá vychovat Ajnštajna. 
Poté, co jsem slohovou práci napsala na plný počet bodů, mi oznámila, že se tak stalo protože nic nedělám. Zkrátka a jednoduše mám jedničky jen tak, z prdele; a samozřejmě díky daru od Boha (při týhle pasáži jsem lavici skropila slinami smíchu), kterej dle jejího nározu zbůhdarma házím z okna. Takže mě chce do měsíce vidět přihlášenou v jazykových kurzech, bezpodmínečně se musím přihlásit do městské knihovny, a aby moje šedá kůra mozková náhodou nezhynula nudou, k povinné četbě musím číst tuny další literatury týdně.
Tak si říkám, jestli bych náhodou neměla bočně začít studovat další tři střední školy a aspoň jednu vějšku k tomu (?).

Nemůže říct, že jsem si její slova nevzala k srdci. Včera jsem si v knihovně koupila druhou a třetí knihu Red Meatu. Netušila jsem, že se můj nejmilovanější komiks vydává i knižně. Když jsem ty knihy spatřila v regálu, málem jsem měla literární orgasmus. Knihu první jsem si dnes objednala přes internet a nemůžu se dočkat, až mi pošťák zaklepe na dveře.
Jasně, že Red Meat asi není zrovna ten typ literatury, kterej by pančitelka považovala za výživnej, ale nadá se svítit. Ílias a Odyssea mě neberou. Za to starej dobrej Earl, to je jiný kafe.

red meat
Já ho miluju!

Sedmnáctka na krku.

6. ledna 2011 v 22:49 | Nobody |  Kecy v kleci
Stoupla jsem si před zrcadlo a odraz zůstal pořád stejně děsivej.

Takže žádnej totální rozklad organismu se nekoná? Ani vrásky navíc? Vypadávání a šednutí vlasů, klimakterium, zadržování vody, návaly horka, křečový žíly a aldzhajmr? Nic? Tak jsem klidná.
Stát by mi měl ve vlastním zájmu sebrat svéprávnost. Možná i rodnej list, protože jeden nikdy neví. Chcete, aby za rok volil někdo, kdo právě leží v posteli a v tlamě cumlá dudlíka? Jistě, že nechcete. A já se mýho dudlíku nevzdám, protože k němu mám pevnej citovej vztah. 


Sexy mozek ve všednosti.

3. ledna 2011 v 17:06 | Nobody |  Kecy v kleci
Praha je pořád stejně hnusná a zasněžená. Autobusy mi nepřestaly ujíždět před nosem a metro si pro změnu nechávám ujet naschvál, protože mě strašně baví stepovat na kraji nástupiště a sledovat, jak se mi vagóny rychle střídaj před očima; motá se mi z toho hlava, jednou do těch kolejí spadnu. Noviny zdarma si zapomenu vzít (jak typické), a když vycházím schody z metra, hraje na Želivárně infantilní hudba z fitka; jako vždycky. Dneska se mi zdála infantilnější než obvykle. Málem mě sejmula šalina. Všechno zůstalo tak dokonale všední.

Mgr.ácká sorta homo sapiens sapiens se moudře rozhodla, že nás nebude týrat. Aspoň pro dnešek. A tak jsem měla dost času o matematice rozebírat A. milostný žití, o somatologii kreslit Pepka námořníka s průřezem plic, o biologii se řešily drastické způsoby hubnutí, kterýho je po Vánocích všude habaděj, o občance jsem zvracela z V. propisky v imitaci injekční stříkačky s krví (prostě jsem se minula povoláním, no) a o chemii jsem nedělala nic. 
To až zítra mě čeká pravý "terno". Osmnáct stran somatologie okatě svádí můj ubohej mozek celý prázdniny. Ubohej mozek má rozum a není to žádnej záletník, takže se přirozeně jen tak nedal, jenže teď už mi hoří koudel u prdele. Možná mi hoří i ta prdel. No, prostě se nedá svítit.
Taky dějepis, matematika a ošetřovatelství se hlásej o slovo, ale přes grupáče jsem nikdy nebyla.

Hlavní je, že z ničeho nepropadám. Ono jde vlastně o hovno, čert vem pololetí, ale slastně se cejtim, to nepopřu. Tak pěkný vysvědčení jsem si domů nesla naposledy v osmý třídě; a to bylo z poloviny vyškemraný. Mám sexy mozek, asi jako pan Paroubek (:D).